10 nejčastějších mýtů o schizofrenii

Duševní onemocnění jsou spojena s mnoha předsudky. Společnost se duševně nemocných bojí a odsunuje je na okraj. Faktem zůstává, že je na nemocné nahlíženo s despektem a pacienti, kteří svoji diagnózu netají, jsou vyčleňováni ze společnosti. A to jim škodí ještě více. Obavy z toho být označen za „schizofrenika“ pak mohou způsobit, že se nemocný vyhýbá lékařské péči a přichází až v pokročilém stadiu onemocnění, které je již obtížněji léčitelné. Přitom největší šance na vyléčení je právě v časných stadiích nemoci.

Mýtus 1: Člověk trpící schizofrenií je blázen a vždy se chová podivně

Fakt: Správně léčení nemocní můžou žít zcela plnohodnotný život, a i přes jistá omezení se mohou zapojit do společnosti. Pokud pacienti spolupracují s lékařem a užívají předepsaná antipsychotika, mají velkou šanci dostat nemoc pod kontrolu a žít prakticky normální život. Obavy nemocného je třeba chápat: Nikdo nechce být předmětem obav, soucitu a diskriminace. Problémy se spoluprací by se výrazně zlepšily, kdyby se společnost naučila pohlížet na duševně nemocné podobně jako na lidi trpící jinými chorobami.

Mýtus 2: Schizofrenie je nemoc rozdvojené osobnosti

Fakt: Pojem rozdvojení osobnosti je tradovanou, mylnou a stigmatizující představou o tom, co tato nemoc přináší, co nemocní cítí a prožívají. Určitě k tomu přispěl i sám pojem schizofrenie znamenající doslova rozštěp mysli (ne osobnosti), což zvýšilo stigmatizaci tohoto závažného onemocnění. Často zjednodušené podání obrazu nemoci ve filmovém umění již jen podpořilo tento tzv. stereotyp nemoci. Obecně tedy jde o mylnou představu, dokonce existují snahy toto onemocnění přejmenovat, což by mohlo přispět i ke snížení stigmatizace nemocných. Např. v Japonsku onemocnění označují jako „poruchu integrace“, v Číně jsou nemocní označováni za „ty, kdo příliš myslí“.

Mýtus 3: Jedinci trpící schizofrenií se nikdy nedokáží vrátit do života

Fakt: Na rozdíl od demence, která se s časem stále zhoršuje, je schizofrenie léčitelné onemocnění. Neexistuje žádná hranice, při jejímž překročení by už nemocný neměl šanci na návrat. Důležitá je kvalitní a komplexní léčba skládající se z psychofarmakologické, psychoterapeutické a rehabilitační části. Pomoci má i plánované rozšiřování psychiatrických ambulancí a vznik Center duševního zdraví.

Mýtus 4: Pacienti trpící schizofrenií mají větší sklon k násilí, jsou nebezpeční a páchají trestnou činnost

Fakt: Většina lidí trpící schizofrenií nikdy nespáchá násilný trestný čin. Pokud ano, jsou to většinou lidé neléčení nebo léčení nesprávně a konají pod vlivem psychózy v pocitu ohrožení vlastní osoby. Naopak lidé trpící schizofrenií bývají často oběťmi trestných činů zejména podvodů a krádeží. Ročně se spáchá v České republice cca 200 vražd, z toho spáchají nemocní schizofrenií cca dvě vraždy ročně. Což vzhledem k prevalenci onemocnění (jedno procento) ve většinové populaci odpovídá jednomu procentu všech vražd.

Mýtus 5: Všichni jedinci trpící schizofrenií mají stejné příznaky

Fakt: Existují různé typy schizofrenie, a dokonce i jednotlivci se stejným druhem onemocnění mohou mít různé příznaky. Schizofrenie znamená obrovské množství různých lidí a problémů. A i když mezi časté příznaky schizofrenie patří bludy a halucinace, nedá se říci, že by byl průběh nemoci u každého stejný. Někteří mají pocit pronásledování, jiní mohou působit zmateně, bez schopnosti se srozumitelně vyjádřit, jindy se nemoc projevuje bizarním chováním, například používáním nevhodných mimických gest a grimas bez zjevných příčin. Příznaky schizofrenie mohou mít také podobu ztráty motivace, apatičnosti k okolnímu světu, velmi častá je plachost, ale projevy jsou vždy individuální. Tradiční dělení, jehož základy byly položeny již v minulém století, je nyní opouštěno a mezi odborníky probíhá řada diskuzí, zda je tato klasifikace užitečná. I pro výzkum a ukazuje se, že bude spíše nutné se zaměřit na neurofyziologické nálezy než jen a pouze na fenomenologii, která se může v průběhu onemocnění měnit a de facto ji měníme i použitou léčbou, tj. antipsychotiky.

Nejčastější forma je tzv. paranoidní schizofrenie, která se projevuje poruchami myšlení a vnímání. Nemocní trpí často bludnými (= nevývratnými) přesvědčeními, trápí je často sluchové nebo zrakové halucinace, v mnoha případech mají neustálý pocit, že je někdo sleduje nebo jim chce ublížit. Dostávají se tak do situace, kterou lze klasifikovat jako chronický stres, a jejich potíže doprovázejí také úzkosti, poruchy spánku, emoční oploštění nebo smutná nálada. V nejtěžší fázi se pak tito lidé uzavírají do sebe, nejsou schopni s nikým komunikovat, ani pracovat. Někdy pod vlivem příznaků nemoci se mohou slovně anebo fyzicky dostat do konfliktu s těmi, kteří se o ně starají, včetně příbuzných.

Mýtus 6: Schizofrenie přichází bez varování 

Fakt: První epizoda schizofrenie má povětšinou pomalý rozvoj, na rozdíl od tzv. relapsů u již léčeného onemocnění. Počáteční příznaky se často projevují během dospívání a často bývají po určité období přehlíženy. Obvykle zahrnují problémy ve škole, sociální a pracovní úpadek, obtíže ve vztazích a problémy se zorientováním se v informacích. Tomuto období se říká prodromální a je to ideální čas pro zahájení léčby, včetně psychoterapie. Mezi varovné signály onemocnění patří podrážděnost, vztahovačnost, nesoustředěnost či náladovost. Nejčastěji se schizofrenie projevuje ve věku 15–19 let, a proto je mnohdy pro rodinu a blízké těžké rozeznat příznaky nemoci od běžných postpubertálních projevů. Obtíže však pozvolna narůstají, až vyústí v propuknutí nemoci.

Mýtus 7: Schizofrenie je čistě genetické onemocnění

Fakt: Studie prokázaly, že v párech identických dvojčat (mají shodný genom) se nemoc projevuje u obou dětí ve 48 procentech případů. Je tedy zjevné, že se na rozvoji onemocnění podílí mnoho dalších faktorů, např. stres, rodinné prostředí či závažné životní události.

Mýtus 8: Lidé se schizofrenií nemohou vést produktivní život

Fakt: Mnoho lidí se schizofrenií může vést šťastný a produktivní život. Naučí se rozpoznávat příznaky své choroby a individuálně se naučí, jak s přicházející atakou pracovat. Existovalo takzvané třetinové pravidlo úzdravy. Jedna třetina klientů se nemoci zbaví, druhá třetina bojuje s atakami, ale zvládá se vracet do života, a poslední třetina nemoci podléhá po většinu svého života. Dnes ta čísla vypadají trochu jinak, ale pro zapamatování je toto dostatečné. Pacient si může udržet intelektové schopnosti a nemusí ztratit práci.

Mýtus 9: Antipsychotické léčivé přípravky jsou horší než sama nemoc

Fakt: Léky jsou základem léčby schizofrenie. Antipsychotika účinně snižují halucinace, bludy, zmatené myšlenky, bizarní chování, ale také normalizují náladu, snižují prožívanou úzkost a zkvalitňují spánek. Léky mohou mít různé nežádoucí účinky, proto je potřeba správný výběr léku pro konkrétního pacienta a spolupráce s lékařem, který se snaží zvolit nejlépe padnoucí antipsychotikum. Antipsychotika jsou největším pokrokem v léčbě schizofrenie a jednou z nejbezpečnějších skupin léků při běžném používání. Je potřeba vědět, že léčba je spojena s daleko menšími riziky než život bez léčby.

Mýtus 10: Schizofrenii vyvolává kouření marihuany

Fakt: Kolem tohoto tématu je vedena velmi bohatá diskuze. Ukazuje se souvislost mezi užíváním psychoaktivních látek a výskytem schizofrenie, zvláště ve velkých městech a mezi přistěhovalci. Řada názorů tvrdí, že se na nárůstu výskytu schizofrenie podílí zvýšená konzumace psychoaktivních látek, především marihuany a stimulancií (u nás pervitinu), a to především v období, kdy se lidský mozek velmi aktivně synapticky mění a upravuje – tj. v adolescenci a časné dospělosti. Důvodem je i to, že se mění koncentrace různých látek v marihuaně, a to především protože se využívají jiné chemotypy a mění způsoby pěstování, které se převážně provádí v uměle vytvořených podmínkách.

Pokud jde však o jedince, který má predispozice k propuknutí nemoci, užívání marihuany u něj může rozvoj psychózy urychlit nebo nastartovat. Marihuana tedy není něco, co by nemoc samo od sebe vyvolalo, ale může ji spustit u lidí, kteří k ní mají předpoklady. Mezi dalšími spouštěči schizofrenie mohou být například špatné vztahy v rodině, komplikace u matky během těhotenství, stres, špatné sociální podmínky či nadměrné užívání alkoholu.