Obranyschopnost těla pod drobnohledem
Mnoho z nás považuje obranyschopnost našeho těla za něco samozřejmého. Imunitu vnímáme jako armádu bojovníků, která bez ustání chrání nedotknutelnost našeho vnitřního prostředí. Opravdu to tak ale je?
Do velké míry ano – imunitní systém je důmyslným štítem proti bakteriím, virům a dalším škodlivinám a chrání nás i před bujením nádorových buněk. Existují však vnější i vnitřní vlivy, které naši imunitu snižují nebo ji dokážou namířit proti vlastnímu tělu. Proto je zásadní o vlastní imunitu také pečovat.
Úkolem imunitního systému je obrana organismu proti všem nebezpečným cizorodým látkám nebo pozměněným buňkám vlastního těla (nádorovým buňkám). Používá k tomu řadu prostředků – první obrannou linii představuje kůže a sliznice, ale také žaludek obsahující kyselinu chlorovodíkovou.
Na buněčné úrovni zajišťují imunitu bílé krvinky, kterých je více druhů a každý má svoji funkci. Jeden z typů bílých krvinek „pojídá“ cizorodé částice, další jsou součástí takzvané specifické imunity – vyrábějí protilátky, ničí nádorové buňky (ale třeba i transplantovaný orgán), jiné zase rozbíhají imunitní reakci a stimulují k práci jiné bílé krvinky.
Některé bílé krvinky mají schopnost pamatovat si konkrétní vetřelce a příště na ně efektivně zaútočit – využívá se toho při očkování. Jiné bílé krvinky dokážou fungovat jako „brzda“, pokud je imunitní systém třeba usměrnit, potlačit.
Pro úplnost dodejme, že součástí vrozené imunity je také zánětlivá reakce – mnohdy u ní však vede velmi tenká hranice mezi ochranou a poškozením organismu. Podstatné je, že podmínkou správného fungování přirozené obrany našeho těla je schopnost imunitního systému rozlišovat mezi „vlastními“ a „nevlastními“ buňkami a proti těm cizorodým bojovat.
Když imunitní systém v rozpoznávaní vlastních a nevlastních buněk selhává, rozvíjí se tzv. autoimunitní poruchy (celiakie, alergie, diabetes 1. typu a podobně).
