Co se vám vybaví, když se řekne „imunita”? Slovo známe nejen z televizních reklam či výloh lékáren, ale tušíme, o čem je skutečně řeč? 

Jednoduše bychom si mohli imunitu představit jako imaginární bariéru, zeď, která nás chrání před nepřáteli. Imunitní systém je ale daleko složitější a zahrnuje mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. 

Funkce imunity

Funkce imunity, jak už bylo napovězeno, je zcela jednoznačná – chránit organismus před škodlivinami a udržet jej v rovnováze po všech stránkách. Jde o složitý komplex nejen buněk, antigenů, ale také orgánových struktur, které mezi sebou navzájem komunikují, rozpoznávají látky tělu vlastní a cizí a dohromady pomáhají organismu čelit potencionálním hrozbám zvenčí.

Pojďme si detailněji popsat, jak to celé funguje. Existují dva hlavní podtypy imunity – imunita vrozená (nespecifická) a imunita získaná (specifická), která vzniká na podkladě předchozího kontaktu s cizorodou částicí.

Vrozená imunita

Vrozená neboli přirozená imunita je první linií obrany při napadení. Je evolučně starší, nemá paměť čili reaguje okamžitě a vždy stejným mechanismem. Veškeré informace pro její fungování si neseme zakódované v naší genetické informaci (DNA) už od početí.

Tvoří ji především populace bílých krvinek (monocyty), které neustále cirkulují v krvi, aby mohly pohotově zasáhnout a vystoupit z cév do místa zánětlivé reakce. Následně se z nich po přestupu do tkání stávají tzv. makrofágy neboli pojídači patologického odpadu, který je složen z odumřelých buněk a cizorodých částic (patogenů). V jednotlivých orgánech mají své specifické označení. Fagocytóza je pak odborný název pro mechanismus likvidace, při němž makrofág škodlivou částici obalí svým povrchem a zneškodní. Hotová uklízecí četa.

Do vrozené imunity nesmíme zapomenout započítat také bariérové funkce těla. V prvé řadě kůži, která sama o sobě kryje další vrstvy a útrobní orgány, ale také vylučuje antibakteriální látky v kožním mazu. Stejně tak i dýchací epitel (výstelka) a v něm obsažené mucinózní buňky produkují hlen, který společně s pohybem řasinek pomáhá odstraňovat nečistoty pryč z cest dýchacích. Podobně je chráněna i sliznice tlustého střeva – zde hlenová vrstva snižuje možnost kontaktu střeva s patogenem.

A geniálním příkladem, jak zabránit dalšímu proniknutí cizorodých látek dále do těla, jsou i žaludeční šťávy v čele s kyselinou chlorovodíkovou – ta nejen aktivuje trávicí enzymy, ale případné bakterie a toxiny z přijaté potravy díky své kyselosti hubí téměř okamžitě.

Získaná imunita

Specifická, získaná imunita vzniká po předcházejícím kontaktu s cizorodou látkou. Má pomalejší nástup a úzce spolupracuje s imunitou nespecifickou. Za buněčnou odezvu jsou zodpovědné zejména buňky zvané lymfocyty.

Rozlišujeme T a B lymfocyty – oba typy vznikají v červené kostní dřeni v kloubních hlavicích dlouhých kostí a v pánvi, žebrech nebo na lebce. T lymfocyty posléze putují do brzlíku (thymu), kde dozrávají a na základě antigenů se učí rozeznávat látky tělu vlastní a látky tělu cizí.
Naopak B lymfocyty dál sídlí v kostní dřeni a následně jsou uvolňovány do krve a v případě nutnosti osidlují lymfatické orgány. Po kontaktu s patogenem se mění na tzv. paměťové buňky nebo plazmatické buňky, které začnou tvořit protilátky. Vytváří se tzv. imunologická paměť, která má později mnohem silnější a rychlejší odezvu při dalším kontaktu s bakterií nebo virem. Tohoto mechanismu se využívá u očkování.

Specifická imunita čítá také mnoho signálních molekul, cytokinů, antigenních reakcí – spletitá síť specifické imunity je více než složitá.

Související články