Mnoho z nás považuje obranyschopnost našeho těla za něco samozřejmého. Imunitu vnímáme jako armádu bojovníků, která bez ustání chrání nedotknutelnost našeho vnitřního prostředí. Opravdu to tak ale je?

Do velké míry ano – imunitní systém je důmyslným štítem proti bakteriím, virům a dalším škodlivinám a chrání nás i před bujením nádorových buněk. Existují však vnější i vnitřní vlivy, které naši imunitu snižují nebo ji dokážou namířit proti vlastnímu tělu. Proto je zásadní o vlastní imunitu také pečovat. (odkaz na článek Sedmero návyků, jak posílit imunitní systém)

Úkolem imunitního systému je obrana organismu proti všem nebezpečným cizorodým látkám nebo pozměněným buňkám vlastního těla (nádorovým buňkám). Používá k tomu řadu prostředků – první obrannou linii představuje kůže a sliznice, ale také žaludek obsahující kyselinu chlorovodíkovou.

Na buněčné úrovni zajišťují imunitu bílé krvinky, kterých je více druhů a každý má svoji funkci. Jeden z typů bílých krvinek „pojídá“ cizorodé částice, další jsou součástí takzvané specifické imunity – vyrábějí protilátky, ničí nádorové buňky (ale třeba i transplantovaný orgán), jiné zase rozbíhají imunitní reakci a stimulují k práci jiné bílé krvinky.

Některé bílé krvinky mají schopnost pamatovat si konkrétní vetřelce a příště na ně efektivně zaútočit – využívá se toho při očkování. Jiné bílé krvinky dokážou fungovat jako „brzda“, pokud je imunitní systém třeba usměrnit, potlačit.

Pro úplnost dodejme, že součástí vrozené imunity je také zánětlivá reakce – mnohdy u ní však vede velmi tenká hranice mezi ochranou a poškozením organismu. Podstatné je, že podmínkou správného fungování přirozené obrany našeho těla je schopnost imunitního systému rozlišovat mezi „vlastními“ a „nevlastními“ buňkami a proti těm cizorodým bojovat.

Když imunitní systém v rozpoznávaní vlastních a nevlastních buněk selhává, rozvíjí se tzv. autoimunitní poruchy (celiakie, alergie, diabetes 1. typu a podobně).

Co imunitě nejvíc škodí? Čtěte zde