Jedním z nejnovějších trendů vývoje onkologických léků je aktivace pacientova imunitního systému tak, aby byl schopen rozpoznat a zničit nádorovou buňku. 

Selhání imunitního systému je jednou z příčin nádorového onemocnění. Cílené ovlivnění toho samého systému ale začíná být reálnou cestou, jak růst nádoru zpomalit, anebo i zastavit.

Otázkou, zda imunitní systém může ovlivnit růst nádorů, se lékaři zabývají již dlouhou dobu. První reálné pokusy, které by tuto myšlenku potvrdily, lze zaznamenat již v 19. století.

Na úplném začátku stál chirurg William Coley. Ten v roce 1891 podal zoufalému pacientovi s pokročilým nádorem pojivové tkáně – sarkomem – dávku streptokoků s představou, že imunitní reakce proti této infekci by mohla jako vedlejší efekt zasáhnout také nádor. Tento předpoklad se skutečně potvrdil, pacient žil ještě dalších asi 27 let, i když předtím byl jeho stav beznadějný. W. Coley následně použil podobný postup během dalších čtyřiceti let u více než tisíce nemocných trpících nádory. Přestože zaznamenal i další případy vyléčení, šlo o velmi drastickou léčbu s významnými nežádoucími účinky. Postupně takový přístup upadl v zapomnění.

Na potvrzení konceptu v duchu moderní lékařské vědy si metoda „léčby pomocí infekce“ musela počkat až do sedmdesátých let 20. století, kdy kanadský urolog Alvaro Morales přišel s dodnes používaným podáním vakcíny proti tuberkulóze do močového měchýře napadeného karcinomem.

V současnosti je již nepochybné, že onkologická onemocnění mohou být aktivovaným imunitním systémem skutečně pozitivně ovlivněna. Má se za to, že vztahy mezi nádory a imunitou probíhají ve třech stadiích.

Nejprve jde o fázi eliminace, kdy jsou zřejmě denně z těla odstraňovány miliony potenciálně nebezpečných buněk. Když se to ale nepodaří, může větší či menší nádorová masa přetrvávat v těle až desítky let, aniž svému nositeli způsobuje problémy. Tomuto druhému stadiu se říká rovnováha. Nádorové buňky sice v těle existují, ale imunitní systém je kontroluje do té míry, že svému hostiteli nezpůsobují žádné nebo jen minimální potíže.

Třetí fáze a vlastní onemocnění se rozvinou tehdy, pokud se většina nádorových buněk stane k působení imunitního systému rezistentní (odolná). Nádorové buňky se snaží dohledu imunitního systému uniknout a za určitých okolností se jim to daří. Strategie, které k tomu využívají, jsou velice rozmanité a jsou podobné těm, jež používají mikroorganismy.

Do těchto složitých procesů nyní mohou zasáhnout moderní léky – monoklonální protilátky. Fungují tak, že vlastně odblokovávají brzdu protinádorové imunitní odpovědi.

Nejdále v tomto ohledu pokročila léčba melanomu. Pokud tento agresivní nádor kůže vytvoří metastázy, přežití se ještě donedávna počítalo na měsíce – a výjimka byla z kategorií zázraků. Při použití imunoterapie mají nemocní reálnou šanci, že budou přežívat řadu let – a někdy už lékaři velmi opatrně začínají používat slovo vyléčení.

Dalším z nádorů, u kterého se dnes stává imunoterapie standardem, je karcinom plic. U něj je takový posun o to důležitější, že jde o nádor častý, každý rok jím onemocní na 6 500 českých občanů. Velkou část z nich tvoří kuřáci a imunoterapie zabírá i u nich – i když efekt není takový jako u melanomu.

Zatím lékaře při této léčbě limituje, že nemohou dopředu odhadnout, jak konkrétní pacient na imunoterapii zareaguje. U někoho onemocnění kompletně ustoupí, u někoho lék nefunguje vůbec a nemocný je jen zatížen nežádoucími účinky léčby.

Dalším stupněm vývoje pak je kombinace imunoterapie s dalšími způsoby léčby – ať už jde o radioterapii, nebo o jiné léky. Tyto kombinace procházejí klinickými studiemi, a pokud se osvědčí, budou z nich mít prospěch i čeští pacienti.