Jen o málokterém onemocnění mají lidé tak zkreslené představy jako o schizofrenii. Přitom se jedná o nejčastější a nejzávažnější onemocnění ze skupiny psychotických duševních poruch. Jedním z důvodů, proč je schizofrenie stále opředena tajemstvím, je fakt, že je obtížné vžít se do „kůže“ někoho s touto poruchou a představit si, co všechno tato nemoc obnáší. Jedná se o onemocnění narušující schopnost člověka vnímat skutečný okolní svět, která mění jeho chování.

Rozdvojení osobnosti – mylné stigma

Velkým problémem je stigma, které nemoc provází. Zejména pojem rozdvojení osobnosti je tradovanou, mylnou a stigmatizující představou o tom, co tato nemoc přináší, co nemocní cítí a prožívají. Určitě k tomu přispěl i sám pojem schizofrenie, což znamená doslova rozštěp mysli (ne osobnosti), což zvýšilo stigmatizaci tohoto závažného onemocnění. Často zjednodušené podání obrazu nemoci ve filmovém umění již jen podpořilo tento tzv. stereotyp nemoci. Obecně tedy jde o mylnou představu, dokonce existují snahy toto onemocnění přejmenovat, což by mohlo přispět i ke snížení stigmatizace nemocných. Např. v Japonsku onemocnění označují jako „poruchu integrace“, v Číně jsou nemocní označováni za „ty, kdo příliš myslí“.

Varovné signály trvají i několik let

Schizofrenie se objevuje u 0,6 – 1,2 % populace. Rozdíl bývá v začátku onemocnění, které u mužů nejčastěji spadá do období mezi 15. – 25. rokem, u žen mezi 25. – 35. rokem věku. Začátek nemoci může naznačit řada varovných signálů, které probíhají v tzv. prodromální fázi trvající i několik let. Již tehdy je možné vnímat např. nízkou výkonnost, depresivní náladu, nervozitu, poruchy spánku, poruchy soustředění a paměti, apatii, ale i třeba vnímání hlasů, které ostatní lidé neslyší, neobvyklé a nepochopitelné myšlenkové pochody, pocit pronásledování atd. Nemocný člověk může mít neodbytný pocit, že je sledován či nějak šizen, že už není tím, kým býval. Změn osobnosti si postupně začne všímat i jeho okolí.

K častým varovným signálům, které mohou poukazovat na schizofrenii, patří pozitivní a negativní příznaky onemocnění.

Pozitivní příznaky – jedná se o příznaky, které představují něco navíc oproti normě a nemají oporu v realitě:

  • halucinace, nejčastěji slyšení hlasů, které ostatní lidé neslyší,
  • neobvyklé a nepochopitelné myšlenkové pochody a konstrukce,
  • člověk má neodbytný pocit, že je sledován či nějak podváděn apod.,
  • vše může doprovázet dezorganizované myšlení a řeč.

Negativní příznaky – tyto příznaky ve svém názvu vyjadřují stav, kdy se nemocnému „něčeho“ oproti zdraví nedostává. Zejména chudý je projev emocí, člověk není schopen prožívat radost atd. Na první pohled se mohou zdát pozitivní příznaky významnější, ale opak je pravdou. Negativní příznaky více odolávají léčbě, a navíc člověka více oddělují od druhých lidí, způsobují neschopnost pracovat apod. Tyto projevy již nejsou tak veřejnosti „známé“, a jde o:

  • zpomalení myšlení a motoriky,
  • ochuzení řečového projevu,
  • apatii, poruchy koncentrace a paměti,
  • únavu, ztrátu vůle a jakékoliv motivace, nesnesitelný pocit prázdnoty,
  • chybění jakéhokoliv emočního života, ztrátu radosti nebo depresivní náladu.

Někteří nemocní se nemohou odpoutat od zážitku akutního stavu a nedokáží se od těchto myšlenek odpoutat, což je typické pro extrémně silný prožitek traumatu.

Diagnóza schizofrenie

Pro jednoznačnou diagnózu schizofrenie je nezbytné vyloučit jiné poruchy, které se tomuto onemocnění podobají, nejčastěji to bývá akutní intoxikace nebo následky dlouhodobého užívání psychoaktivních látek, schizotypální porucha osobnosti, akutní a přechodné psychotické poruchy nebo některá organická onemocnění mozku.

Diagnostika začíná anamnestickým rozhovorem, při kterém psychiatr zjišťuje tzv. anamnézu (historii dosavadních onemocnění) a zkoumá psychický stav postiženého. Součástí je i tělesné a neurologické vyšetření, případně vyšetření u psychologa, provedeny jsou krevní testy a vyšetření mozku pomocí výpočetní tomografie (CT) nebo magnetické rezonance (MR).

Změny chování

S onemocněním souvisí i změny vzorců chování jedince, kdy tento může zhrubnout, zatrpknout, přestane být schopen o sebe pečovat, narušena je jeho pozornost, paměť a celková mentální výkonnost. Typickým rysem je vztahovačnost, mohou se objevovat nepředvídatelné emoce neadekvátní situaci, které se často střídají. Časté je i to, že dotyčný neví, jestli se mu něco líbí nebo naopak jestli to nenávidí. Lidé trpící dlouhodobým průběhem schizofrenie mají tendenci myslet stereotypně a podle vlastních, svérázných pravidel. Řeč, která je odrazem myšlení, může být nesouvislá, plná novotvarů, případně opakovaných slov. Komplikací mohou být tzv. katatonní stavy.

Schizofrenie je léčitelná 

Na tomto místě je poctivé uvést, že zhruba 20 procent postižených se s epizodou nemoci setká jen jednou za život. V dalších případech jsou ale ataky opakované v různých intervalech s různou četností. Důležité proto je, aby pacient pravidelně docházel k lékaři, užíval léčiva, byl pod lékařským dohledem. Nemoc sice není vyléčitelná, ale za určitých okolností léčitelná, tedy udržitelná v určitých mezích. Lidé jsou v zásadě schopní bez problémů fungovat a jsou zcela k nerozeznání od zdravých.

Veledůležitou součástí komplexní léčby je tzv. multidisciplinární péče tak, aby klienti nemuseli zůstávat dlouhodobě v psychiatrických zařízeních a mohli být doma, u svých blízkých a nebyli vytrženi ze svého přirozeného prostředí. Principem je, že péči poskytuje tým, který jim dokáže pomoci kromě psychiatrické péče i v mnoha oblastech života – se zaměstnáním, docházkou k lékaři, finančními problémy, bydlením apod.

V oblasti léčby však nikdo zatím bohužel neprokázal, že toto onemocnění jde léčit jinak než kombinovanou léčbou, jejíž základní součástí je psychofarmakoterapie, tedy podávání léků, a pak další komplex přidružených postupů, jako jsou různé druhy psychoterapie či pomoc v oblasti sociální nebo zaměstnávání ev. kde existuje, tak péče multidisciplinárního týmu. Velká část pacientů se může léčit v domácím prostředí. Pro účinnost léčby je ale nezbytně nutné dodržet pravidelné užívání léků v souladu s doporučením lékaře. Někteří lidé jsou tuto podmínku schopni nebo ochotni dodržet i při podání ve formě tablet, jiní raději volí dlouhodobě působící formy aplikované injekčně v několikatýdenních intervalech.