I z jedlé houby se může stát nejedlá. Čím se řídit, abychom se neotrávili?

Zdá se to být jednoduché – nesbírat a nejíst houby, které neznáme nebo o nichž víme, že jsou jedovaté – pak se nám nemůže nic stát. Také se tím řídíte? Pak byste měli zbystřit. Otrávit se dá totiž i jedlými houbami. Stačí, když je nedostatečně tepelně upravíme nebo špatně skladujeme. Jak tedy otravě předejít? Především tak, že budeme houby nejen znát, ale i vědět, jak s nimi správně nakládat. A nevěřit mýtům, které o nich kolují. Zde jsou některé z nich:

1. Jedovaté ani slimák nežere

Jedna z pověr praví, že jedovatou houbu v lese poznáme podle toho, že není červivá ani okousaná od slimáků, protože ti poznají, že je jedovatá. To je samozřejmě nesmysl. Jak na svém webu uvádí Česká mykologická společnost, plži a hmyz mají od lidí značně odlišný metabolismus, a tak toxiny, které tyto houby obsahují a které jsou pro člověka škodlivé, jim ublížit nemusejí.¹

2. Nejedlou houbu poznáme po chuti

Ani na chuť se při sběru a konzumaci hub nemůžeme spoléhat. Přesvědčení, že jedovatou houbu poznáme právě po chuti, je mylné. Jak opět uvádí Česká mykologická společnost, naprostá většina jedovatých hub má příjemnou chuť a některé druhy, podle výpovědi těch, kteří se jimi otrávili, dokonce vynikající. Například ti, kdo se otrávili naší nejjedovatější muchomůrkou zelenou tvrdili, že lepší houbový pokrm v životě nejedli. Ochutnáním tedy v žádném případě nejedlou houbu od jedlé nepoznáme!¹

3. Barva nám napoví

Kdo se řídí heslem, že jedovatou houbu poznáme podle toho, že je pestře a barevně zbarvená, ten by si měl pořádně přečíst atlas hub. Tento mýtus platí možná o muchomůrce červené, ale nikoli třeba o smrtelně jedovatém pavučinci plyšovém či muchomůrce jízlivé.¹ Opět tedy platí, že kdo chce sbírat houby, měl by je dobře znát a sbírat jen ty druhy, o nichž si je stoprocentně jistý, že jsou jedlé. Ideální také je si před návštěvou lesa znovu projít atlas hub a své znalosti si osvěžit. Zaměřujeme se nejen na jedlé houby, ale i na ty jedovaté, které jsou těm jedlým podobné. V případě, že si nejsme jistí, se můžeme obrátit i na odborníky – mykology nebo jejich poradnu.

Houby vyjímáme ze země celé a snažíme se je donést domů v co možná nejlépe zachovalém stavu, abychom mohli před jejich následným zpracováním případně odstranit ty, které se nám zdají na druhý pohled podezřelé. Mobilní aplikace, které nabízejí rozpoznávání hub, jsou sice fajn, ale nespoléháme se na ně!

4. Když nepomůže atlas, stříbro poradí

 Další z mýtů, které kolují ve společnosti, praví, že když si nejsme jistí, zda je houba jedovatá, či nikoli, stačí se jí dotknout stříbrnou lžičkou. Když zčerná, je houba jedovatá. To je samozřejmě holý nesmysl, protože žádný toxin obsažený v jedovatých houbách takovou reakci nezpůsobuje.¹

5. Jed se zničí varem nebo chladem

Chlácholit se přesvědčením, že houby stačí dostatečně uvařit a pak jsou všechny jedlé, je nejlepší cesta k otravě. Nebezpečně jedovaté houby totiž obsahují toxiny, které jsou tzv. termostabilní, tudíž se nezmění ani změnou teplot.¹ Jinými slovy, ať je budete vařit či mrazit, jak dlouho chcete, pořád budou jedovaté. Ovšem pozor! Dostatečně dlouhé vaření – alespoň 20 minut varu – je důležité i u jedlých hub, protože řada z nich je za syrova také jedovatá.¹ Proto bychom měli dávat pozor hlavně na děti, aby syrové houby neochutnávaly.²

6. Staré, červivé a přemrzlé nechte v lese 

I když vás žene touha po co největším úlovku, nesbírejte všechno. Do košíku a následně do kuchyně patří jen čerstvé a zdravé houby. Jakmile je houba měkká, má vybledlou barvu, zapáchá nebo je prolezlá hmyzem, nechte ji být. Sbírat bychom neměli ani „trošku“ červivé houby. „Pokud je u plodnice napaden třeba i malý kousek na okraji klobouku, nelze doporučit její konzumaci ani po vykrojení,“ uvádí mykoložka Anna Švecová. „Červi zanášejí do nitra plodnic mikroorganismy, které se rychle pomnožují, a způsobují tak rychlejší zkázu hub – jejich hnití a plesnivění,“ vysvětluje s tím, že tyto škodlivé toxiny už mohou být přítomny i ve zdánlivě zdravém zbytku houby. ⁴

Stejně tak pokud houba přešla mrazem, což se dá poznat například podle toho, že je po nakrojení vodnatá, její plodnice má šedavou barvu a na okraji plesniví, nechte ji být. V takové houbě už nastaly rozkladné procesy, což by našemu zažívání rozhodně neprospělo. Týká se to zejména hřibovitých druhů. Existují však i zimní druhy hub, kterým mráz v přírodě nevadí – například penízovka sametonohá nebo hlíva ústřičná.

7. Správné skladování je základ

I z jedlé houby můžeme udělat jedovatou jejím nesprávným skladováním. Nejčastější chybou je zapaření hub, k němuž snadno dochází, pokud je skladujeme na teplém místě bez přístupu vzduchu – například v uzavřeném igelitovém sáčku nebo v rozpáleném kufru auta. V plodnicích se začnou rozpadat bílkoviny a takto narušené houby nám pak mohou způsobit stejné zdravotní potíže jako například shnilé maso. Proto bychom měli houby sbírat do vzdušných košíků a očistit je ideálně ještě ten den, kdy jsme je nasbírali.

Pokud je chceme usušit, neměli bychom je dávat na přímé slunce, kde se zapaří, ale spíše je sušit ve stínu a v průvanu, nejlépe na dřevěných rámech. Usušené houby nám při dobrém skladování vydrží roky, ale doporučuje se zkonzumovat je do tří let. Uloženy by měly být v naprostém suchu, ideálně ve sklenici s dobře těsnícím víčkem. Dalším způsobem uchování je jejich zmražení. Do mrazáku můžeme bez tepelné úpravy ukládat zcela zdravé a menší mladé houby, ostatní je dobré před zamražením blanšírovat, tedy nakrájené vhodit do osolené vařící vody a nechat přejít varem. Potom je scedit a propláchnout. K žádné úpravě před zamražením bychom neměli přidávat tuk a dobře zamražené houby bychom měli do půl roku zkonzumovat. ⁴

A co dělat, když se nám udělá po houbovém jídle špatně? Otrava se může projevovat různě, závisí na tom, jakou houbu jsme snědli a v jakém množství. Nejčastějšími projevy mohou být bolesti břicha, zvracení, průjem, ale i nadměrné slinění, halucinace, poruchy vidění či jiné neurologické potíže. V případě zažívacích potíží se snažte vyvolat zvracení a uschovejte zbytky houbového jídla, použitých hub nebo zvratky pro identifikaci původce otravy. Nepijte mléko ani alkohol, užít můžete několik tabletek aktivního uhlí. Pro prvotní konzultaci se můžete obrátit i na nonstop linku Toxikologického informačního střediska Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na číslech 224 919 293 nebo 224 915 402. Vyhledejte lékaře a v případě, že jsou příznaky vážné, pacient je malátný, upadá do bezvědomí nebo se jedná o malé dítě, volejte okamžitě tísňovou linku 155.²

mhe

Zdroje:

1. Česká mykologická společnost. Co dělat při podezření na otravu houbami. ©Česká mykologická společnost. [online]. [cit. 1.6.2026]. Dostupné z: https://www.myko.cz/houby/jedovate-houby/
2. VFN Praha. Otravy houbami. Toxikologické informační středisko VFN Praha, Klinika pracovního lékařství VFN a 1. LF UK. [online]. [cit. 1.6.2026]. Dostupné z: https://www.tis-cz.cz/index.php/informace-pro-verejnost/otravy-houbami/otravy-houbami-uvod
3. Schneidewind Z. Sbírat či nesbírat houby, které přešel mráz. Česká potravina.cz, nezávislý zpravodaj ČEPO. ©Česká potravina.cz, 2025. [online]. [cit. 1.6.2026]. Dostupné z: http://ceskapotravina.cz/sbirat-ci-nesbirat-houby-ktere-presel-mraz/
4. Tréglová L. Dvanáct rad pro opatrné houbaře. MF DNES. 4. 8. 2007. [online]. [cit. 1.6.2026]. Dostupné z:  https://recepty.idnes.cz/magazin/dvanact-rad-pro-opatrne-houbare.A070730_153312_recepty_ves